Rostlinolékařský portál

Zdroji infekce pro přenos fytoplazem na kulturní rostliny jsou plevele, nejčastěji svlačec rolní (Convolvulus arvensis), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), dále lilkovité (Solanaceae) a miříkovité (Apiaceae) plevele v neošetřovaných výsadbách révy, na mezích, úhorech a rumištích v okolí. 
Dalšími hostitelskými plevelnými rostlinami jsou opletník plotní (Calistegia sepium), vesnovka obecná (Cardaria draba), čekanka obecná (Cichorium intybus), durman obecný (Datura stramonium), pcháč oset (Cirsium arvense) a laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus). Z kulturních plodin to jsou především lilkovité (Solanaceae) – lilek brambor (Solanum tuberosum), lilek rajče (Solanum lycopersicum), dále pak paprika roční (Capsicum annuum); a miříkovité (Apiaceae) – miřík celer (Apium graveolens), dále slunečnice (Helianthus sp.), řepa cukrová (Beta vulgaris var. altissima), kukuřice setá (Zea mays), jahodník obecný (Fragaria vesca) a rovněž jetel (Trifolium sp.). 

Dospělí jedinci (imaga) mají velikost od 4,5 do 6 mm. Jsou sytě leskle černí se sklovitě průhlednými křídly a směrem k apexu s rostoucím množstvím černých příčných žilek. Na přední části hlavy mají utnuté černé temeno s bílým okrajem. Čelo je černé, štít je zcela bez kýlu a chybí třetí oko. Po stranách jsou dvě tmavé oči. Mohutný štít (pronotum) je bílý, ale těsně za hlavou tmavě zabarvený s pěti podélnými kýly, na jehož bocích jsou dvě krytky, které shora zakrývají bázi křídel. Tělo je na spodní straně tmavě hnědé až černé. Přední pár křídel značně přesahuje břicho a spodní křídla. Křídla jsou složena v klidu více méně ploše. Jsou blanitá, bezbarvá, průhledná a bohatě tmavě žilkovaná. Samičky mají nápadný mohutný voskový chvost na konci zadečku. 
Vajíčka jsou žlutobílá, elipsoidního tvaru a jsou dlouhá asi 0,5 mm. Jejich počet ve snůšce je poměrně vysoký až 60 kusů. 
Larvy jsou mléčně bílé, bez pigmentu. Mají redukované oči, které se vyvíjí až v posledních stádiích života. Charakteristickým znakem jsou zvláštní bílé chvosty, které jsou složené z tenkých voskových trubiček, vylučovaných z voskových žláz zadních segmentů břicha. Larvy tyto chvosty periodicky odhazují a nahrazují je novými. Larvy posledního instaru jsou také schopny skákavého pohybu.

Od ostatních podobných rodů jako Oliarus a Cixius se dá rod Hyalesthes žilnatka rozpoznat jednak podle přítomnosti pěti podélných kýlů na štítě za pronotem, dále podle dvou očí na hlavě, kdy třetí oko se nevyvinulo a také podle jednoduchého zakončení zadních nohou, které nemají vyvinutý typický ostruhovitý trn. Avšak nejspolehlivější způsob determinace je pomocí znaků na pohlavních orgánech.

Během vývoje střídá žilnatka větší počet hostitelských rostlin, je to omezený počet vytrvalých bylin, především plevele, na kterých se vyvíjí larvy a dále pak široký okruh jednoletých a vytrvalých rostlin, většinou kulturních plodin, na kterých žije dospělý jedinec. Dospělci žilnatky sají na různých druzích rostlin, ale upřednostňují především lilkovité rostliny. Na révě sají až tehdy, když v důsledku sucha byliny začínají vadnout. Potom se stěhují na révu vinnou, kde sají na listech. Vajíčka i larvy (nymfy) se vyvíjejí v půdě, kde nymfy sají na kořenech, zejména kopřivy dvoudomé a také svlačce rolního. Nymfy preferují kopřivu, protože se na kopřivě vyvíjejí mnohem lépe než na svlačci a dospělí jedinci přežívají na kopřivě déle než na svlačci. Vývoj populací na kopřivě je cca o 2–3 týdny opožděný oproti populacím vyvíjejícím se na svlačci. K dokončení vývoje je důležité období sucha v letním období (červen – červenec), kdy dochází k praskání půdy a vylíhlé larvy mohou prasklinami opustit podzemní komůrku.
Žilnatka vironosná má pouze 1 generaci ročně (univoltinní druh). Samička klade asi 60 vajíček, cca 2–3 cm pod povrch půdy. Vylíhlé nymfy migrují puklinami v půdě ke kořenům hostitelské rostliny, většinou svlačce nebo kopřivy, zřídka jiných druhů rostlin. Na kořenech se živí sáním. V půdě si vytvářejí malou dutinku, která je uvnitř pokryta bílými voskovými výpotky. Během vývoje prochází nymfa pěti instary. Přezimují nymfy 3.-4. instaru v půdě v hloubce 10–12 cm. Nymfy posledního, 5., instaru žijí v hloubce cca 5 cm. 
Dospělci se začínají líhnout od poloviny června, po spáření cca od počátku července začínají samičky klást vajíčka. Dospělci žijí pouze několik týdnů. Výskyt končí koncem srpna.  
Patogen je přenášen perzistentně, tzn. že po nasátí z infikované rostliny přechází z trávicího ústrojí do tělní dutiny a do hemolymfy přenašeče, odtud se dostává do slinných žláz, kde přetrvává po celý život. Inokulum ve vektorech není infekční hned po nasátí, ale po určitém inkubačním latentním období. U Hyalestes obsoletus toto období trvá 2 až 7 dní.


Životní cyklus žilnatky vironosné 
Schéma je orientační, tj. jednotlivá vývojová stadia se mohou prolínat, jejich nástup a délka trvání mohou být, mimo jiné, ovlivněny ročníkem.

Nejvýznamnějším vektorem fytoplazmy stolburu je žilnatka vironosná, ale patogen mohou přenášet i další druhy křísů (mokřatka polní Aphrodes bicinctus, křísek obecný Euscelis inscisus, Macrosteles quadripunctulatus, Pentastiridius beieri, žilnatka travní Reptalus panzeri, tečkovka žilkovaná Anaceratagallia ribauti, merule kopřivová Trioza urticae a také některé druhy ploštic, především klopušek Lygus sp. (např. Lygus pratensis, L. rugulipennis, L. gemellatus). 
Nevýznamný, ale možný je přenos původce choroby pomocí parazitických rostlin (kokotice Cuscuta sp.). 

Žilnatka vironosná je nejvýznamnějším vektorem fytoplazmy stolburu brambor ´Potato stolbur phytoplasma´. 
První výskyt žilnatky vironosné byl na území Československa zjištěn v roce 1896, kdy byla zaznamenána na jižní Moravě v okolí Brna. V první polovině padesátých let minulého století byla žilnatka široce rozšířena i na jižním Slovensku a pravděpodobně se vyskytovala i v Čechách. Nejčastěji se vyskytovala v nížinách, méně často v podhorských oblastech a v horách jen vzácně. Ve druhé polovině 20. století nebyly zaznamenány žádné zmínky o výskytu žilnatky, k jejímu vymizení došlo pravděpodobně z důvodu intenzivního používání insekticidů a herbicidů v zemědělství. Po roce 2000 byl znovu zaznamenán ojedinělý výskyt na jižní Moravě. Od té doby se druh opět šíří po celé Vinařské oblasti Morava. 
Náchylné k fytoplazmovému žloutnutí a červenání listů jsou bílé odrůdy révy ´Chardonnay´ příp. ´Rulandské bílé´; z modrých odrůd jsou náchylné ´André´, ´Zweigeltrebe´, ´Frankovka modrá´, příp. ´Cabernet Sauvignon´ a ´Rulandské modré´.

Žilnatka se vyskytuje pouze v teplejších oblastech, severní hranice rozšíření je ve střední Evropě.

K monitorování žilnatky vironosné se používá několik metod: 

• Monitorování okřídlených dospělců (samců i samic) se provádí pomocí optických lapačů – žlutých lepových desek, rozmístěných ve výsadbách révy a zavěšených na vodícím drátu ve výšce 1–1,5 metru nad zemí, v období od poloviny června do konce srpna, lapáky se prohlížejí jedenkrát za 10 dní – 2 týdny.
• K monitorování nymf a dospělců se používá sklepávání pomocí sklepávadla či smýkání bylinného patra.
• Monitorování výskytu dospělců a nymf na listech se provádí nasáváním pomocí speciálních přístrojů/exhaustoru.

Sledování průběhu vývoje škůdce pomocí teplotních modelů (sum efektivních teplot) s využitím pomocí automatických meteorologických stanic (Maixner & Langer, 2006).

Neexistuje. Podle výskytu v předchozím roce.

• Testování a ozdravování výchozích šlechtitelských a množitelských materiálů. 
• Zakládání množitelských výsadeb v oblastech bez výskytu fytoplazem.  
• Důsledná fytosanitární kontrola množitelských porostů – zajištění produkce zdravého a certifikovaného výsadbového materiálu. 
• Likvidace napadených rostlin ve vinicích. 
• Omezení výskytu vektorů, především křísa ⁠žilnatky vironosné.  
• Omezení výskytu hostitelských, především rezervoárových rostlin patogenu a současně hostitelů vektoru (svlačec rolní a kopřiva dvoudomá) ve vinicích a na neudržovaných plochách v okolí vinic. 
• Omezení výskytu ostatních hostitelů patogenu (především druhů z čeledi lilkovitých a některých druhů z čeledí hvězdnicovitých a bobovitých, a dvouděložných plevelů vůbec (vhodným řešením je zatravnění a ozelenění). 
• Mechanická kultivace půdy v příkmenných pásech pod keři do hloubky 10 cm, kterou jsou zničeny podzemní komůrky a poškozeny vyvíjející se larvy. 
• Podpora predátorů a parazitoidů. 
• Pěstování odolnějších odrůd révy.

Vzniku rezistentních populací lze obecně předejít takovou strategií ochrany, kdy nedochází k opakovaným aplikacím přípravků se stejným mechanizmem účinku.

Účinnost ochrany hodnotíme srovnáním s kontrolní – neošetřenou variantou.