Rostlinolékařský portál

Hostitelské spektrum tvoří jehličnaté dřeviny, a to většinou smrk (Picea sp.), méně častěji borovice (Pinus sp.) či jedle (Abies sp.). Velmi vzácně se může objevit také na listnatých dřevinách.

Tento bělochoroš se dá zaměnit s jinými druhy bělochorošů, například s bělochorošem slzícím (Postia guttulata). Ten se liší kupříkladu barvou klobouku, která bývá tmavě krémová až hnědá s fialovým nádechem, nebo častější gutací, po které zůstávají zaschlé stopy. Bělochoroš jabloňový (Aurantiporus fissilis) má mírnější chuť a roste téměř výhradně na jabloních. Bělochoroš modravý (Postia caesia) má zase výrazně namodralé plodnice. Podobným druhem je taktéž plstnateček severský (Climatocystis borealis), který tvoří velké množství nažloutlých plodnic, které nejsou vůbec hořké.

Jedná se o hojný druh tvořící nápadné, jednoleté, polokruhovité či protáhlé plodnice. Ty jsou bokem široce přisedlé, svrchu hrbolaté, nepásované a v mládí plstnaté (později olysávají). Někdy může vyrůst i několik málo jedinců střechovitě nad sebou. Klobouk může mít až 12 cm v průměru. Okraj bývá ostrý a tenký, po vyschnutí podvinutý. Barva bývá nápadně sněhobílá či krémová. Narůstají během června až listopadu, avšak za vhodného počasí (teplo a vlhko) se mohou objevit po celý rok. Čerstvé plodnice bývají hodně vodnaté a měkké, často se roní ze spodu kapky vody. Dužnina je za čerstva bílá, měkká a výrazně hořká, později tvrdě křehká. Vůně se dá popsat jako mírně houbová až lehce nasládlá. Rourky jsou bílé, až 1 cm dlouhé. Výtrusný prach je, jako ostatně celá plodnice, bílý. 
Bělochoroš hořký způsobuje hnědou hnilobu. Ta má v poslední fázi hranolovitý rozklad.

Jedná se ranového parazita infikující hostitele skrze mechanické poranění. Roste hojně na kořenech a bázích živých i mrtvých kmenů, ale také na větvích a pařezech. Z počátku napadení je rozkládající dřevo hnědočervené. Ke konci se dřevo hranolovitě rozkládá a lasturnatě láme. V trhlinách jsou přítomny jemné blanky mléčně bílého podhoubí. Hniloba způsobená touto dřevokaznou houbou se šíří velmi pomalu.

Jedná se o nejedlou houbu, která může způsobit lámání napadených dřevin v pařezové části. Jelikož se však hniloba šíří pomalu, k narušení statické stability vesměs nedochází a riziko selhání tak není příliš vysoké. Její výskyt může být například podél cest, kde častěji dochází k poranění báze kmene, ve smrkových monokulturách či v lesích s vyšším výskytem vysoké zvěře (ohryz). Doporučuje se zabraňovat poškození kmene a odstraňování napadených dřevin.

J. Rozsypálek, MENDELU