Rostlinolékařský portál

Hostitelské spektrum zahrnuje především čeledi: slimáčkovití (Agriolimacidae), plzákovití (Arionidae) a slimákovití (Limacidae).

Přípravky na ochranu rostlin mohou mít přímý dopad na užitečné organismy, případně na ně mohou působit nepřímo, např. ovlivnit plodnost, zdárný vývoj (svlékání) nebo působit repelentně. Kompatibilitu přípravků/konkrétních účinných látek a vybraných užitečných organismů je doporučeno před aplikací ověřit na webových stránkách firmy Biobest nebo Koppert v tzv. side effect manuálech.

Existuje 108 druhů hlístic spojených se slimáky a plži. Řada z nich nezpůsobuje přímo smrt hostitele, ale živí se a vyvíjejí se v již mrtvých tělech plžů (nekrofágní druhy). 47 druhů hlístic osmi čeledí lze však považovat za druhy způsobující přímo smrt svého hostitele. Příkladem je druh Phasmarhabditis, který napadá slimáčky. Slimáky napadá druh Alloionema appendiculatum, případně Mermis nigrescens a Romanomermis culicivorax, který vykazuje též entomoparazitické vlastnosti (napadá komáří larvy). 
Zástupci řádu Mermithida mají nitkovitý tvar s hladkou kutikulou. Na hlavě je umístěno obvykle šest plochých papil a dobře vyvinuté amfidy. Tělo má šest nebo osm podélných provazců a trávicí trakt je podobný volně žijícím háďátkům pouze u mladých preparazitických larev. U parazitických a postparazitických larev a dospělých jedinců se jícen nespojí s midintestinem (trofozomem), který je naplněn zásobami potravy. Jícen se rozkládá ve čtvrtině až devíti desetinách délky těla a je téměř bez svalstva. U samiček chybí řitní otvor. Gonády jsou párové u obou pohlaví; u samiček se genitální otvor vyskytuje ve střední části těla a u samců na zadním konci těla ve formě jednoho nebo dvou bodců. Vajíčka jsou kulatá nebo oválná au některých suchozemských druhů mají procesy pro přilnutí. Preparaziti, postparaziti a dospělí červi žijí volně.

Infekce moluskoparazitickými hlístovkami může být zaměněna za bakteriální, která taktéž způsobuje ztekucení a změnu barvy infikovaného hostitele. Během infekce dochází k různým deformacím hostitele, nejčastěji deformaci těla a štítku. Rozlišení je možné na základě mikroskopie a potvrzení přítomnosti infekčních stádií případně za využití kultivačních a molekulárních metod.

Infekce se projevuje zpomalením aktivity hostitele, který přestane přijímat potravu. V závěru infekce se napadený plž deformuje, případně se může zbarvit podle typu bakteriálního symbionta. Ve finále se zcela rozloží a vymizí, zůstanou jen tuhé části těla (štítek a radula). Z těla se v konečné fázi rozkladu uvolňují ve infekční stádia hlístovek.

Je podobný životnímu cyklu entomoparazitických hlístovek. Jediné stádium, které přežívá mimo hostitele, nepřijímá potravu a nevyvíjí se je třetí stádium infekčního juvenilního jedince (IJ) nebo také dauer larva. IJ je pohyblivé a přijímá signály a látky, které lokalizují hostitele. Na rozdíl od entomoparazitických hlístovek ale ke svému životu hostitele nutně nepotřebují. Dokážou totiž realizovat celý životní cyklus na rozkládající se organické hmotě, např. mrtvý hmyz, rozkládající se rostliny, výkaly měkkýšů apod. Množství potomstva je v takovém případě mnohem menší, ale pro přežití druhu to stačí. K nalezení hostitele využívá hlístice celou řadu adaptací, především skvěle vyvinutý čich. Dokáže se výborně orientovat podle gradientu různých metabolitů vhodného hostitele, např. CO₂, ale největším lákadlem jsou látky obsažené ve slizu a výkalech měkkýšů. Infikovaný slimák pak obyčejně uhyne během několika dní až týdnů, ale pouze za předpokladu, že si hlístice nese silně patogenní bakterii, která dokáže slimáka usmrtit. 
Phasmarhabditis sp. nemá stálého symbionta jako entomoparazitické hlístovky. V případě, že patogenního symbionta nemá, čeká, až hostitel zemře z jiné příčiny a vývoj dokončí v mrtvém těle. Úspěšně se však množí i na bakteriích rodu Pseudomonas sp., Bacillus sp., Escherichia coli a Moraxella osloensis.

Moluskoparazitické hlístice jsou poměrně specifické a nenapadají ulitnaté plže (šneky). Ti jsou vůči hlísticím rodu Phasmarhabditis téměř imunní. Jednou z příčin jejich odolnosti je, kromě silné imunitní reakce, také ulita. Její vnitřní strana je totiž pro hlístice velmi přilnavá. Jedinec, který se rozhodne vniknout do těla šneka, je tak touto „pastí“ často chycen, imobilizován a následně kalcifikován a stává se trvalou součástí ulity. 
Mezi nejvýznamější zástupce patří Phasmarhabditis hermaphrodita a Alloionema appendiculatum.
Ve světě i ČR jsou dostupné komerční preparáty.

Š. Radová, ÚKZÚZ