Rostlinolékařský portál

Hostitelské spektrum zahrnuje především larvální stádia čeledí: Curculionidae, Chrysomelidae, Scarabaeidae, Crambidae, Bupestridae, Tortricidae, Pyralidae, Sesiidae, Tephritidae, Chrysomelidae, Agromyzidae, Gelchiidae, Noctuidae, Pterophoridae, Sciaridae, Thripidae.

IJ různých druhů EPN se liší svou vrozenou dlouhověkostí od několika měsíců do více než 1 roku. Po aplikaci do půdy mohou ztráty dosáhnout 50 % během několika hodin, dokud se IJ neusadí v půdě. Poté se ztráty mohou pohybovat v rozmezí 5–10 % za den, až po 1–6 týdnech často přežije jen asi 1 % původního inokula. Pro kompenzaci těchto ztrát je obecným pravidlem pro aplikační dávky 25 IJ/cm² ošetřované plochy, ale někteří cíloví škůdci nebo pěstební systémy mohou vyžadovat vyšší nebo (vzácně) nižší dávky. Výsledkem je, že v půdě nebo podobných substrátech zůstávají populace IJ obecně dostatečně vysoké, aby poskytovaly účinnou kontrolu po dobu 2–8 týdnů. 
Je potvrzená vysoká citlivost IJ vůči UV zářením, ale dopad se u jednotlivých kmenů hlístic liší. Ztráty mohou být minimalizovány, pokud se aplikace provádí brzy ráno nebo večer, přidáním prostředků na ochranu proti UV záření do suspenze a aplikací do půdy ve velkých objemech nosiče v kombinaci s dostatečným množstvím vody. Většina druhů EPN vykazuje optimální výkonnost mezi 20 a 30 °C (Grewal et al., 1994), zpomalí pod 10–15 °C a jsou inaktivovány nad 30–40 °C. 
V půdě se IJ pohybují přes vodní film, který pokrývá intersticiální prostory. Mírná vlhkost substrátu je nezbytná pro dobrou aktivitu IJ. Aktivita IJ je v suchých podmínkách omezená, ale pokud je substrát vysychá postupně, mohou se IJ dostat do stavu klidu a přežít delší dobu bez optimální vlhkosti. Různé biotické faktory mohou také ovlivnit přežití populací IJ nebo EPN v půdě. Četné druhy členovců a jiných bezobratlých se živí IJ např. roztoči, chvostoskoci, želvušky, dravé hlístice nebo nematofágní houby. Také dochází ke konkurenci s jinými entomopatogeny (entomopatogenní houby či bakterie). Ty však nemusí mít vždy vykazovat negativní účinky na populace EPN. Dokonce mohou vést k synergickým účinkům na úmrtnost hostitele bez významných negativních účinků na reprodukci IJ v hostitelích. 
Přípravky na ochranu rostlin mohou mít přímý dopad na užitečné organismy, případně na ně mohou působit nepřímo, např. ovlivnit plodnost, zdárný vývoj (svlékání) nebo působit repelentně. Kompatibilitu přípravků/konkrétních účinných látek a vybraných užitečných organismů je doporučeno před aplikací ověřit na webových stránkách firmy Biobest nebo Koppert v tzv. side effect manuálech.

Rody Steinernema a Heterorhabditis jsou blízce příbuzné třídy Rhabditida. Na základě své morfologie jsou si navzájem velmi podobní, ale díky rozdílům lze oba rody mezi sebou rozeznat podle: polohy vylučovacího póru, barevné variace u infikovaných hostitelů (černá nebo žádná změna barvy u Steinernema, zatímco cihlově červená u Heterorhabditis), projevů bioluminiscence při infekci (Heterorhabditis ano, Steinernema nikoliv) a asociace s bakteriemi, tzn. Heterorhabditis spojen s bakteriálními partnery Photorhabdus a Steinernema spojená s rodem Xenorhabdus. 
Na základě délky infekčních larev byly vytvořeny čtyři skupiny, tj skupina glaseri (IJ >1000 μm); skupina feltiae (IJ = 700–1000 μm); intermediální skupina (IJ = 600–700 μm); skupina carpocapsae (IJ <600 μm). Existuje také skupina „bicornutum“, která je diagnostikována přítomností rohovinových struktur v labiální oblasti.

Infekce entomopatogenními hlístovkami může být zaměněna za infekci entomopatogenními bakteriemi např. rodu Bacillus sp. či viry, které taktéž způsobují ztekucení a změnu barvy infikovaného hostitele. Rozlišení je možné na je možné na základě mikroskopie a rozlišení, zda se jedná o virová nebo bakteriální tělíska. V případě bakteriální infekce je nutné dále rozlišení na úrovni molekulárních metod.

Infekce se u každé skupiny entomopatogenních hlístovek může projevovat odlišně, obecně se však projevuje zpomalením aktivity hostitele, který přestane jíst a přestane růst. V závěru infekce se napadený hmyz zbarví podle typu bakteriálního symbionta (tmavá, světlá nebo červená) a ztekutí. Z těla se v konečné fázi rozkladu uvolňují ve velkých masách infekční stádia hlístovek.

Všechny známé druhy entomopatogenních hlístic (EPN) mají podobnou biologii. Jediné stádium, které přežívá mimo hostitele, nepřijímá potravu a nevyvíjí se, je třetí stádium infekčního juvenilního jedince (IJ) nebo také dauer larva. IJ je pohyblivé a přijímá signály a látky, které lokalizují hostitele. Do těla vstupují přirozenými otvory (ústa, řitní otvor, spirakuly) nebo pronikají přímo tenkými částmi kutikuly. Po usazení v hemocoelu IJ uvolňují své symbiotické bakterie prostřednictvím defekace nebo regurgitace. Hlístice a bakterie spolupracují na usmrcení hostitele během 24–48 hodin. Z infekčních stádií rodu Steinernema spp. se vyvinou v první generace samci a samice, což se opakuje i v následujících generacích (s výjimkou Steinernema hermaphroditum). Na druhé straně rod Heterorhabditis spp. je známý tím, že s z IJ v první generaci vyvinou v hermafroditní dospělci. Další generace již zahrnují samce, samice a hermafroditní jedince. Hlístice se živí bakteriálními buňkami a hostitelskými tkáněmi strávenými bakteriemi a během 1–4 týdnů projdou jednou až třemi generacemi, dokud se zdroje hostitele nevyčerpají. S vyčerpanými zdroji se vyvine 100 až 100 tisíc nových IJ se symbiotickými bakteriálními buňkami v jejich nefunkčním trávicím systému a opustí mrtvého hostitele, aby sháněla potravu. IJ Steinernema spp. ukrývají bakteriální buňky ve specializovaném vezikulu ve svém předním střevě, zatímco Heterorhabditis spp. má bakterie ukryté v předstřevní chlopni. 
U hlístic je také zajímá ekologie a různé strategie vyhledávání hostitele. Některé druhy (např. S. carpocapsae, S. scapterisci) jsou stratégové nebo ambusheri, kteří mají tendenci zdržovat se blízko povrchu půdy, kde provozují specializované chování (nictace, skákání), které usnadňuje infekci mobilních hostitelů. Na druhém straně jsou druhy (např. S. glaseri, H. bacteriophora), kteří se pohybují v půdě a patří tak do skupiny hledačů nebo tzv. cruiserů. Ti jsou dobře přizpůsobeni k infekci méně pohyblivých hostitelů. Většina druhů se však nachází někde na rozmezí obou typů strategií. Ekologii jednotlivých druhů je dobré brát v potaz při volbě druhů proti cílovému druhu škůdci.

Entomopatogenní hlístovky se běžně vyskytují ve všech druzích půd a způsobují spontánní infekce hmyzu (nejčastěji larválních stádií). Nejvýznamější zástupci rodu Steinernema: S. kraussei, S. arenarium, S. carpocapsae, S. feltiae, S. glaseri, S. intermedium, S. riobrave, S. scapterisci.  
Nejvýznamější zástupci rodu Heterorhabditis: H. bacteriophora, H. indica, H. marelatus, H. megidis.
Ve světě i ČR jsou dostupné komerční preparáty na bázi obou druhů hlístovek, jak rodu Steinernema, tak rodu Heterorhabditis.

Š. Radová, ÚKZÚZ