Rostlinolékařský portál

Mezi hlavní hostitelské rostliny patří okurka (Cucumis sativus) a další druhy z čeledi tykvovitých (Cucurbitaceae), jako je tykev a meloun.

Projevem choroby jsou zpočátku sytě zelené, vodnaté, nepravidelně hranaté skvrny na listových čepelích. Skvrny zasychají a mají pergamenový vzhled. Na spodní straně listových skvrn a na povrchu ostatních skvrn se za deštivého počasí nebo za vysoké vzdušné vlhkosti vytváří kapky mléčně zbarveného bakteriálního slizu (exudátu). Za sucha se kapky přeměňují v bílý nebo stříbřitý povlak (šupinky, krusty). Počet skvrn a jejich velikost postupně narůstá, skvrny splývají a napadené pletivo na listových skvrnách vypadává. Silněji napadené listy jsou roztrhané a roztřepené. Na plodech jsou zpočátku drobné, okrouhlé, vodnaté plochy, na nichž se za vlhka vytváří exsudát. Při průniku samotného patogena nebo sekundární hnilobné bakterie hlouběji do dužniny, mohou plody začít hnít. Patogen může kolonizovat vaskulární pletiva stonku a plodu.

Symptomy na listech se velmi podobají symptomům plísně okurkové Pseudoperonospora cubensis. Na rozdíl od plísně se však u bakteriální skvrnitosti na spodní straně listů nevytváří žádný povlak.

Šíření choroby podporuje vysoká vzdušná vlhkost a teplota nad 25 °C. Patogen se šíří především osivem a může také přezimovat na rostlinných zbytcích hostitelských rostlin. Za vegetace se šíří dešťovými kapkami, pravděpodobně i hmyzem a nářadím, zejména jsou-li listy ovlhčené. Do rostlin se bakterie dostávají průduchy, hydatodami, mechanickým poraněním (např. při větrné erozi na písčitých půdách), ale i opylujícím hmyzem. Vodivými pletivy se choroba nešíří.

Raná infekce má za následek průkazný pokles výnosu a kvality plodů. Největší škody způsobuje převážně u okurek nakladaček.

Monitoring patogenu se provádí přímo pravidelným vizuálním sledováním výskytu prvních příznaků choroby v porostu.

Sledování vhodnosti podmínek pro infekci a šíření choroby (např. pomocí automatických meteorologických stanic).

Metody prognózy nejsou v ČR k dispozici. 
Na základě vyhodnocení faktorů zvyšujících riziko infekce (teplota, déšť, poškození rostlinných pletiv) je možné předpokládat výskyt choroby.

Nejsou známy. 
Ošetření na lokalitách s pravidelným výskytem choroby je nutno provést preventivně, pokud jsou příznivé podmínky pro vznik a šíření choroby a/nebo byl zjištěn výskyt choroby.

Nepřímá opatření představují obecně známé a prakticky využívané agrotechnické postupy, které jsou založeny na vytváření optimálních podmínek pro růst a vývoj rostlin a naopak nevhodných ekologických podmínek pro vznik infekcí a šíření choroby. 
Dostatečně účinná preventivní ochrana musí být komplexní, zahrnující tato opatření: 

• Dezinfekce půdy v zamořených sklenících. 
• Dezinfekce nářadí. 
• Používání zdravého osiva. 
• Střídání plodin v osevním postupu (minim. 3 roky odstup mezi tykvovitými plodinami).
• Porosty pokud možno neprocházet za deštivého počasí nebo ráno za rosy. 
• Vertikální vedení porostů. 
• Důsledná a včasná likvidace napadených částí rostlin nebo celých rostlin.

Z nechemických variant jsou prokázány účinky antagonistických mikroorganismů Bacillus spp., Pseudomonas spp. nebo laktobacilů. Přípravky na bázi mikroorganismů se aplikují zpravidla preventivně před výsadbou sazenic nebo v době výskytu prvních příznaků. Ošetření je nutné opakovat podle potřeby v rozestupu 7–14 dní. K moření osiva se používá roztoku octa nebo peroxidu případně horké vody (50 °C na 30 minut).

Z chemických variant je možné použít přípravky na bázi mědi.

Vzniku rezistentních populací lze obecně předejít jednak používáním kombinovaných přípravků nebo takovou strategií ochrany, kdy nedochází k opakovaným aplikacím přípravků se stejným mechanizmem účinku.

Účinnost ochrany hodnotíme srovnáním s kontrolní – neošetřenou variantou.