Rostlinolékařský portál

Všežravec s velmi širokým potravním spektrem, jenž bývá převážně rostlinné (trávy a byliny, na polích obiloviny, luštěniny i okopaniny a pochoutkou jsou žaludy a bukvice). Ze země vyrývají kořínky, cibule a hlízy rostlin, ale konzumují i larvy hmyzu, žížaly, slimáky a drobné hlodavce.

Výška v kohoutku u kňoura 90–115 cm, u bachyně 70–95 cm. Hmotnost kňoura se pohybuje od 95 až do 160 kg, bachyně 70 až 110 kg. Tělo je porostlé štětinami (osinami), na hřbetní straně delšími (zejména v zimě, kdy tvoří tzv. hřeben), tuhými a pružnými, na konci rozštěpenými. Má hustou, hrubou srst, která může být různě zbarvená od šedé po tmavě hnědou nebo černou. Dospělý kňour bývá světlejší než bachyně, která mívá matně černou barvu srsti. Selata jsou podélně pruhovaná, kde se střídá v podélných pruzích šedohnědá se světle zlatohnědou srstí. Charakteristická dlouhá hlava s výrazným rypákem, který je velmi citlivý a používá se k hledání potravy. Ze smyslů mají výborně vyvinutý sluch a čich, zrak je slabší. Čich jim slouží i k vyhledávání potravy.
Dokáže se velmi rychle pohybovat a je schopen vytrvale a dlouho běžet. Velmi dobře plave i na delší vzdálenosti. Kňour chrochtá, když sbírá jadrné krmivo mlaská, v nebezpečí zbraněmi (zuby) klektá. Bachyně má podobné projevy při ohrožení. Selata kvičí. Je velmi dobře ostražitý. Kňour má dlouhé zbraně, které zřetelně nadzvedávají horní pysk. Háky (špičáky) u bachyně jsou krátké, horní pysk téměř nenadzvedávají. Hlava bachyně se zdá být protáhlejší.

Tvarem těla se divočák podobá praseti domácímu. Je však vyšší a zadek má jakoby sražen. Má protáhlý rypák, velké vzpřímené boltce a malé oči. Kanec má v chrupu vyvinuté mohutné špičáky.

Rytím půdu v lese provzdušňují, a přitom ničí škůdce v zemi. Na poli však škodí nejen konzumací plodin, ale také lámáním a zválením porostu.

Prasata divoká žijí ve skupinách nazývaných tlupy, které obvykle tvoří samice a jejich mláďata. Celé stádo, kde může být až 30 jedinců, vede nejstarší bachyně. Mláďata samčího pohlaví opouštějí stádo po dosažení věku 18 měsíců a shlukují se do menších skupinek. Takto žijí až do říje, kdy se definitivně rozcházejí a pak žijí samotářsky. Přes den se divoká prasata sdružují v houštinách, které jsou ideální pro jejich životní podmínky, neboť jen tady se cítí bezpečně. K vzájemné komunikaci používají různé zvuky, jako je chrochtání a kvičení.

Prasata divoká mohou způsobit značné škody na zemědělských plodinách, jako jsou obiloviny, kukuřice a brambory. Jejich hrabání a hledání potravy může zničit velké plochy polí. Mohou přenášet různé nemoci, které mohou ohrozit domácí zvířata i lidi, například prasečí mor.

• Lov a racionální hospodaření se zvěří.
• Rušení zvěřě – instalace ultrazvukových plašiček (vydávají zvuky nepříjemné pro prasata, což je odrazuje od vstupu na pozemek) a pachových odpuzovačů (spreje nebo pěny, které vydávají pachy nepříjemné pro divoká prasata. Je však nutné je pravidelně obnovovat, zejména po dešti). 
• V sadech udržovat čistý pozemek, sběr spadaného ovoce.
• Oplocení pozemků.
• Snížení velikosti honů.
• Poloha pěstované rizikové plodiny.
• Mezipásy.
• Střídání vysokých a nízkých plodin.
• Využití atraktivních nebo naopak méně atraktivních odrůd a plodin.

Štrobach, J., Kožmín, J. Zvěř a škody způsobené na zemědělských plodinách. Agromanuál, 2024, 19, 9/10, 34–37. ISSN 1801-7673 
Vach, M. Myslivost. Uhlířské Janovice: Silvestris, 1997. ISBN 80-901775-1-4. 
Prase divoké (kdelovit.cz)
Prase divoké (lesycr.cz)