Rostlinolékařský portál

Jehličnaté a listnaté stromy, ovocné plodiny, okrasné keře a stromy, réva, okopaniny, pícniny a obilniny.

Dospělci – délka těla je 34–50 cm, ocas 4–8 cm, zadní tlapa měří 7,5–9,5 cm. Váha se pohybuje od 1,2–2,5 kg. 
Králík divoký se vyznačuje subtilním vzrůstem, spíše zakulacenou hlavou a kratšími ušními boltci bez černých špiček. Zbarvení králíků je relativně proměnlivé, od šedé po šedohnědé s velmi slabým modrošedým odstínem. Břišní strana těla je zbarvena světleji než hřbet. Ocas je svrchu zbarven stejně jako tělo, ze spodní strany je pak čistě bílý. 
Králík divoký má vynikající sluch, čich i zrak.

V našich podmínkách je možné králíka zaměnit pouze za zajícem polním (Lepus europaeus). Už na první pohled je zřetelný rozdíl ve velikosti obou druhů. Králík divoký je až o polovinu menší než zajíc. Králík se navíc vyznačuje kratšíma ušima bez koncových černých skvrn, nebo výrazným zbarvením spodní strany ocasu.

Živí se hlavně trávou, bylinami, větévkami a v zimních měsících i kůrou okrasných stromů a keřů.

Králík divoký je velmi plodný, samice rodí třikrát až šestkrát ročně průměrně 4–6 (maximálně 12) mláďat. Březost u samice trvá 31 dnů. Po narození jsou mláďata nedokonale vyvinutá – holá a slepá (tzv. nidikolní typ). Mortalita u mláďat je velmi vysoká. Po měsíci života se osamostatňují a pohlavně dospívají ve věku 6–8 měsíců. Králíci se mohou dožít až 10let. 
V případě nebezpečí se divocí králíci varují dupáním zadníma nohama. Potravu shání v podvečer a od úkrytu se nevzdalují více než 500 m. Žijí na lokalitách s lehkými půdami (písky, hlinitopísky) v kombinaci se suchým, teplým a prosluněným stanovištěm jako jsou pískovny a lomy, důlní haldy, vinice nebo železniční či silniční náspy. Jsou velmi společenští, kdy rodiny žijí v koloniích, jenž obývají labyrinty propojených nor. Jednotlivé kolonie jsou složené převážně z jednoho samce a jedné nebo více samic s mláďaty. V kolonii panuje jasná hierarchie, kdy dominantní samci obývají nory ve středu kolonie a páří se s více samicemi. Jednotlivé rodiny mají vlastní teritoria uvnitř kolonie, které si odlišují pomocí pachových značek (moč a sekret pachových žláz). Všichni králíci z kolonie odkládají trus na oddělené místo.

Při jejich značném rozšíření, v blízkosti nor, docházelo často ke škodám nejen na okopaninách a pícninách, ale také na obilninách. Daleko větší škody divokými králíky byly způsobeny divokými králíky na ovocných sadech a vinné révě okusem a ohryzem. 
Divoký králík je významným přenašečem chorob, jako je myxomatóza (virové onemocnění, které je vysoce nakažlivé. Původcem je leporipoxvirus, k jeho rozšíření dochází bodavým a krev sajícím hmyzem a kontaktem mezi králíky) nebo mor králíků, což je smrtelné virové onemocnění způsobené kalicivirem. K nakažení dochází přímým kontaktem s nakaženým jedincem anebo krev sajícím hmyzem. Nemoc má perakutní nebo akutní průběh a králík hyne za příznaků dušnosti. Virus se šíří přímo i nepřímo. V našich podmínkách nemá nákaza sezónní charakter.

Využívá se řada opatření: 

• Oplocení celého pozemku nebo jednotlivých stromů pletivem.
• Možno využit lidských vlasů, mýdla nebo močůvky s vápnem. 
• Akustické plašiče, strašáci nebo větrná zvonkohra, která dělá hluk. 

Přirozenými nepřáteli v přírodě jsou lišky, kuny, tchoři, toulavé kočky, ale i jestřábi, káňata a sovy. Napadený králík pištivě vřeští.