Rostlinolékařský portál

Oves byl tradičně zařazován na konec osevního sledu jako doběrná plodina. V současné době, kdy v osevních sledech převažují ozimé obilniny a ozimá řepka, je řazen jako přerušovač. Zároveň může významně přispět k redukci plevelů a chorob.

Díky jeho mohutnému kořenovému systému je schopný si osvojovat živiny i méně přístupné a hlouběji uložené. Jeho výnos se tím ale snižuje více jak o 20 %. I díky své přirozené fytosanitární schopnosti funguje jako přerušovač obilních sledů. Není napadán, ba i naopak ničí aktivní zárodky hub Ophiobolus graminis, Cecosporella herpotrichoides, Fusarium ssp., Rhizoctonia ssp. atd.  Přesto se nesmí na stejném pozemku oves pěstovat dříve než za 4 roky. Toto opatření funguje jako prevence proti rozšíření háďátka ovesného (Heterodera avenae) a bzunce ječné.

Jako předplodiny ovsa jsou ideální jeteloviny a okopaniny. V praxi jsou to ale častěji obiloviny. Rozdíly je tedy nutné kompenzovat agrotechnikou, např. raným setím. V konvenčním zemědělství jsou dodávány vyšší dávky hnojiva a je aplikována i chemická ochrana proti bzunce ječné. 

Oves je obilní druh nenáročný na teplo. Obilky začínají klíčit již při teplotě 1–2 °C. Se zvýšením teploty na 5–6 °C se doba vzcházení značně zkracuje. Při teplotě půdy 5 °C trvá období od setí do vzejití 20 dní, při 15 °C jen 7 dní. Suma teplot pro ranější odrůdy ovsa činí 1 000–1 500 °C a pro pozdnější 1 500–1 800 °C. Rostliny ovsa jsou poměrně odolné krátkodobému působení nízkých teplot. Jsou poškozeny nebo hynou ve fázi vzcházení při -7 až -8 °C, ve fázi kvetení a mléčné zralosti při -2 °C. 

Oves má poměrně malé nároky na půdu, dobře využívá všech půd, které mají vhodný vodní režim. Mohou to být přitom půdy chudé, jako jsou v horských polohách, ale daří se mu dobře i na rozoraných loukách, vypuštěných rybnících a rašelinných půdách. V porovnání s ostatními druhy oves reaguje výrazněji na vláhové a půdní poměry a na výživu. Na úrodných půdách s dostatkem vláhy v létě je možné dosáhnout vysokých výnosů. Je zřejmé, že na vododržných půdách jsou výnosy ovsa stabilnější než na lehčích půdách, protože zásobení rostlin vodou bylo zajištěno i při nedostatku srážek v jednotlivých letech. Na vláhou zásobeném stanovišti se tvoří až o 25 % více klásků v latě. Pro pěstování ovsa jsou vhodné otevřené plochy, neuzavřené lesem. Je zde menší předpoklad výskytu přenašečů viróz a poškození porostů ptactvem a zvěří. Oves má značnou schopnost přijímat z půdy živiny, ale též těžké kovy. Proto je nutné u pěstitelů zaměřených na produkci potravinářského ovsa zjistit obsah a mobilitu těžkých kovů (zvláště kadmia, olova, arsenu a rtuti) v půdě resp. nepěstovat potravinářský oves na pozemcích kontaminovaných těmito kovy.

Nevhodné jsou pro něj půdy lehké, snadno propustné, kde lze oves pěstovat jen v podmínkách pravidelného přísunu srážek (650-800 mm) během vegetace.

Ovsu se daří více za vyšší půdní kyselosti pH 4,0-5,0 ale s vyváženou bilancí živin. Je také vhodný vyšší obsah draslíku a hořčíku. 

Pokud byly předplodiny dříve sklizeny, je doporučováno provést podmítku do hloubky 6-12 cm. Tento úkon je vhodný zejména pro lepší hospodaření s vláhou, hubení plevelů a výdrolu. Při suchém počasí je výhodné podmítku ošetřit i válením. Díky tomu nebude půda zbytečně vysychat. Po podmítce je prováděna orba. Obecně je doporučována střední hloubka orby, ale na výnos ovsa nemá velký vliv. Samostatná příprava před setím u ovsa není nutná. Obecně tedy není příprava půdy pro oves nijak náročná, pouze by měla být provedena co nejdříve.   Pro výsev ovsa je vhodné volit užší řádky. Dále je nutné kontrolovat stejnou hloubku setí. Není vhodné pro výsev ovsa nahého používat pneumatické secí stroje. Při jejich použití hrozí poškození vystouplých klíčků obilek. Jako optimální doba je uváděna druhá polovina března. Hodnoty výsevků jsou uváděny pro konvenční zemědělství v závislosti na výrobní oblasti, tj. 4,5-5,5 MKS. I v ekologickém zemědělství platí, že čím časnější setí, tím je vyšší výnos. Nejen, že je oves méně napadán již zmíněnou bzunkou ječnou, ale díky zimní vláze, nižším teplotám a kratšímu dni, je oves schopný více odnožovat a více zakládat klásky v latě. Pozdější setí a tím nižší výnosy poté nejdou zachránit ani zvýšením výsevku, ani vyššími dávkami dusíku. Nejvhodněji je vyséván do užších řádků. 

Oves je silný konkurent pro plevele, dokonce je jeho schopnost po žitu nejlepší, proto s plevely nejsou v porostu velké problémy. Nejdůležitějším opatřením je prevence, která je velmi důležitá hlavně v ekologickém zemědělství, ale samozřejmě také v konvenčním. Mezi hlavní preventivní a agrotechnická opatření se řadí správné zpracování půdy, včasné setí, střídání plodin a likvidace plevelů v předplodinách, čistota osiva a hubení plevelů v ohniscích  zaplevelení (v ekologickém zemědělství pouze mechanicky nejčastěji vláčením). K vláčení jsou nejvhodnější prutové nebo síťové brány. Vláčení má pozitivní vliv na porost nejen díky odplevelení, které je možné až o 60 %, ale má pozitivní vliv i na strukturu půdy a dochází k lepšímu provzdušnění, což má nezanedbatelný vliv na zlepšení kořenové soustavy a tím i lepší příjem živin. V konvenčním zemědělství je také možné využít herbicidy. Jsou využívány hlavně listové kontaktní a translokační přípravky, nebo jejich směsi. Jsou aplikovány proti dvouděložným plevelům. Největší problémy, co se týká plevelů v ekologickém, tak i v konvenčním zemědělství, způsobuje oves hluchý (Avena fatua).  Z houbových chorob jsou největším problémem pro porosty ovsa padlí travní, rzi, hnědá skvrnitost ovsa a sněti (Ustilago). Chemické ošetření proti těmto chorobám se nevyužívá v ekologickém a ani konvenčním zemědělství. Ochrana tedy spočívá v prevenci a šlechtění na odolnost.  Ke škůdcům na ovsu se řadí třásněnky, bzunka ječná, ostruhovník průsvitný, mšice (Aphidea) a háďátko ovesné (Heterodera avenae). Proti všem těmto škůdcům se využívají především agrotechnická opatření, jako je včasné setí, podmítka strnišť, hluboká orba, správný osevní postup, nevysévání podsevů a nevysévat v blízkosti lesů

Čisté a kvalitní osivo je ale předpokladem vyrovnaného a čistého porostu. Zvláště u nahého ovsa, který má citlivý klíček je riskantní použít necertifikované, přeskladněné nebo nevyzkoušené osivo. Klíčivost nahého ovsa je běžně nižší (85 až 75 %), u přeskladněného nebo nevhodně sklizeného ovsa může být ještě nižší. Proto je důležité udělat si vlastní zkoušku klíčivosti a navíc laboratorní zkoušku vzcházivosti, která může být ještě výrazně nižší.

Oves se řadí spíše k náročným plodinám na draslík i hořčík. O něco méně náročný je na fosfor. Potřeba hnojení minerálnímu hnojivy závisí na již zmíněné náročnosti plodiny na minerální prvky, dále pak na výnosové úrovni plodiny a obsahu jednotlivých prvků v půdě, který je zjištěn při agrochemickém zkoušení půd.

Jak už bylo řečeno, oves je díky svému mohutnému kořenovému systému, schopný poutat i méně přístupné živiny z větších hloubek. Tato vlastnost z něj dělá velmi vhodnou polní plodinu do podmínek ekologického zemědělství. ovsu daří více za vyšší půdní kyselosti a s vyváženou bilancí živin. Je také vhodný vyšší obsah draslíku a hořčíku.  Organické hnojení je důležité v obou typech zemědělství. I v konvenčním zemědělství je dodávání organické složky do půdy zásadní, zvláště pokud jde o méně úrodné půdy ve vlhkém klimatu. Organicky lze oves hnojit slámou z předplodiny, zeleným hnojením a samozřejmě chlévským hnojem, dále doporučuje slámu z předplodiny nejprve nařezat přibližně na délku 15 cm a rovnoměrně ji rozdistribuovat po pozemku a poté zapravit do půdy mělkou orbou nebo podmítkou. Dávka slámy na 1 ha by se měla pohybovat okolo 50 t. V konvenčním zemědělství je doporučováno na slámu aplikovat v kapalném stavu 40 kg dusíku na hektar (čisté živiny). Další možností je do podmítky po strniskové předplodině zasít meziplodinu. Na konci vegetace meziplodiny je biomasa zapravena do půdy střední orbou. V konvenčním zemědělství je možné před orbou aplikovat ještě fosforečná a draselná hnojiva. Nejlepší možností, jak zvýšit obsah organické složky v půdě, je aplikace chlévského hnoje v množství 75-85 kg N.ha-1 po zlepšující plodině a celková dávka do 50 kg N.ha-1 . Statková hnojiva je nutné co nejdříve (maximálně do 48 hodin) zapravit do půdy střední orbou. Jako další statková hnojiva lze využívat kejdu skotu v množství 30 t.ha-1 , kejdu prasat v množství 25 t.ha-1 a kejdu drůbeže v množství 20 t.ha-1 . Kejdu je nejvhodnější aplikovat na pozemek od srpna do března s přihlédnutím k nitrátové směrnici. Jako poslední statkové hnojivo lze aplikovat i močůvku v množství 40 t.ha-1 , na holou ornici, nebo na slámu po předplodině, pro její lepší rozklad. Při pravidelných aplikacích statkových hnojiv je doporučováno množství minerálních hnojiv snížit. 

Oves je během celé doby vegetace velmi náročný na dostatečné zásobení vodou. Na vytvoření jednoho kg sušiny oves využije minimálně 500 l vody, zatímco ječmen a jarní pšenice pouze 350-400 l. Proto je oves nutné pěstovat na půdách dostatečně zásobených vodou. Přírůstek výnosu je u ovsa výrazně nižší, chybí-li srážky v 5. a 6. měsíci. Vliv sucha se projevuje především redukcí založených zrn i snížením jejich hmotnosti. Naopak příliš vlhký ročník (v kombinaci se stanovištěm, výživou a odrůdou) je příčinou poléhání a následného snížení výnosu.

Mn-deficientní skvrnitost ovsa

hnědá skvrnitost ovsa, padlí ovsa, prašná snětivost ovsa

bzunka ječná, hrbáč osenní, háďátko ovesné, kohoutek modrý, kyjatka osenní, kyjatka travní, křísek polní, larvy kovaříkovitých, mšice střemchová, obaleč obilní, třásnokřídlí

Dlouhodobým a opakovaným používáním herbicidů docházelo ke změnám plevelových společenstev. Ze zemědělských ploch byly - a stále jsou - významně potlačovány citlivé druhy plevelů, naopak se zvýšila početnost druhů tolerantnějším k herbicidům. Jednotlivé plevelné druhy se postupně přizpůsobovaly měnícím se přírodním podmínkám, později technologiím pěstování. Některé rostliny nebyly schopné postupně se přizpůsobovat obdělávání půdy a z polí vymizely (kolenec rolní). Některé plevele zase byly tak svázané s technologií pěstování, že po změně technologie nebyly schopné se v nových podmínkách reprodukovat (koukol polní). Pěstování kulturních rostlin v monokulturách je z pohledu ekologické rovnováhy nepřirozeným jevem. Snahou vytvořit co nejvhodnější podmínky pro kulturní rostliny jsou ovlivňována původní rostlinná společenstva. V minulosti byla plevelová společenstva co do druhového spektra velmi bohatá. Na polích v jednotlivých kulturních rostlinách bylo zastoupeno mnoho desítek plevelných druhů, které konkurovaly kulturním rostlinám i samy sobě navzájem. Byla tak zajištěna druhová rozmanitost a poměrná stabilita plevelových společenstev. Vývoj druhového složení plevelových společenstev byl a stále bude ovlivňován celou řadou faktorů. S rozvojem intenzivního zemědělství, který začal v minulém století a stále pokračuje, bylo v zemědělství aplikováno mnoho nových poznatků. Významně byla plevelová společenstva ovlivněna zavedením nových osevních sledů, rozvojem mechanizace, která ovlivnila kvalitu agrotechniky, rozvojem využití minimalizačních technologií zpracování půdy, rostoucí intenzitou využívání statkových a minerálních hnojiv, nejvíce však používáním herbicidů v posledních padesáti letech. Další reakcí je pak vznik rezistence vůči herbicidům - například rezistentní populace chundelky vůči sulfonylmočovinám a dalším herbicidům ze skupiny ALS inhibitorů (v ČR jsou již desítky pozemků se silnou rezistencí). 
Plevele jednoleté - jedná se o plevelné druhy s výhradně generativním způsobem rozmnožování (prostřednictvím semen nebo plodů) v rámci jedné vegetační sezony. 
Efemérní plevele - druhy jednoletých plevelů vzcházející na podzim nebo v průběhu zimy a dozrávající v následujícím roce. Poměrně brzy na jaře velmi rychle obnovují růst, velmi rychle dosahují fáze kvetení a k tvorbě semen většinou dochází už koncem jara nebo počátkem léta. Jedná se většinou o drobnější druhy, které kulturní plodině výrazněji nekonkurují. Nejvýznamnějšími zástupci jsou: rozrazil břečťanolistý, huseníček rolní, osívka jarní, plevel okoličnatý, penízek prorostlý apod.
Časné jarní plevele - plevele časně setých jařin, řada těchto plevelů vzchází i později v průběhu vegetace. Klíčí při teplotách od 1 °C. Mezi nejvýznamnější druhy jarních plevelů patří oves hluchý, hořčice polní, ředkev ohnice, konopice polní, opletka obecná, truskavec ptačí, drchnička rolní apod. 
Pozdní jarní plevele - jedná se o teplomilnější druhy plevelů, které začínají vzcházet až při teplotách půdy kolem 10 °C, obvykle vzcházejí i v průběhu vegetace. Jedná se o plevele, které se uplatňují zejména v širokořádkových plodinách, v porostech obilnin je jejich škodlivost omezená. Hlavními zástupci jsou merlíky bílý a zvrhlý, laskavce zelenoklasý a srstnatý, rdesno blešník, ježatka kuří noha, béry sivý a přeslenitý, bažanka roční a další. 
Ozimé plevele - tato skupina je druhově nejpočetnější. Patří sem jak typické ozimy, které vzcházejí převážně v podzimním období, tak druhy, které vzcházejí v průběhu celého vegetačního období a dokáží přečkat zimu ve formě listových růžic. Z velmi široké skupiny plevelů jsou z hlediska ochranných opatření významné zejména konkurenčně silné plevele svízel přítula, mák vlčí, heřmánkovec nevonný, chundelka metlice, úhorník mnohodílný, chrpa modrá. Drobnějšími druhy spodního patra jsou violka rolní, rozrazil perský, ptačinec žabinec, hluchavka nachová. 
Plevele dvouleté a víceleté, rozmnožující se převážně generativně - nejedná se o typické plevele jednoletých kultur. Plevele této skupiny zaplevelují především trvalé kultury a víceleté porosty, často trvalé travní porosty. Mezi tyto druhy patří mrkev obecná, škarda dvouletá, pampeliška, širokolisté šťovíky, pelyněk černobýl apod. 
Plevele vytrvalé, rozmnožující se převážně vegetativně - plevele se schopností intenzivního vegetativního šíření pomocí nadzemních nebo podzemních orgánů, výjimečně mohou být na orné půdě odkázány pouze na vegetativní rozmnožování (rdesno obojživelné). Obvykle mají schopnost vegetativního i generativního šíření. Tuto skupinu plevelů pak podle hloubky prokořenění dělíme na: 
plevele mělčeji kořenící (mochna husí a plazivá, pryskyřník plazivý, popenec břečťanolistý, pýr plazivý, čistec bahenní a další) a 
plevele hlouběji kořenící (přeslička rolní, pcháč oset, svlačec rolní, mléč rolní a další).

Plevele významně ovlivňují výnosy obilnin. Jejich škodlivost se projevuje nejen snížením výnosu, ale také zvýšenými náklady na sklizeň, čištění a sušení. Ochrana proti plevelům však dosahuje ekonomické efektivnosti teprve od určité úrovně zaplevelení. Tato úroveň je označována jako práh škodlivosti a je pro obilniny charakterizována u vybraných plevelů následujícími počty na 1 m²: svízel přítula 0,1–0,5 rostlin/m², ostatní dvouděložné plevele 10–30 rostlin/m², trávovité plevele 10–20 rostlin/m². Vytrvalé plevele pcháč oset a pýr plazivý svým konkurenčním působením i několikanásobně převyšují jednoleté plevele a práh škodlivosti se pohybuje v rozsahu 0,1–0,2 rostlin/m².
V jarních obilninách patří k nejvýznamnějším konkurentům oves hluchý, opletka obecná, konopice polní, merlík bílý a zvrhlý a pcháč oset. 
Významným konkurentem se mohou stát i ozimé plevele, jako heřmánkovec nevonný či svízel, pokud se jedná o rostliny vzešlé v průběhu podzimu či zimy a tyto nebyly zničeny jarní přípravou půdy.

Výskyt plevelů dosahuje velmi často značné variability nejen mezi pozemky a oblastmi, ale rovněž v rámci jednoho pozemku. Vzhledem k tomu, že herbicidy se vyznačují v některých případech i zásadními odlišnostmi ve spektru účinnosti, mohou rozdíly v nákladech na ochranu proti plevelům dosahovat až násobků nejlevnějších variant. Proto je velmi významné provádět výběr herbicidu dle skutečné struktury a intenzity zaplevelení. Přitom není nezbytné posuzovat každý plevel samostatně, ale je možné vytvořit skupiny plevelů, proti nimž by měla být směřována ochrana. 
Tyto skupiny představují: 
a) chundelka metlice, 
b) svízel přítula, 
c) citlivé dvouděložné plevele, 
d) odolné dvouděložné plevele, 
e) pcháč oset,
f) oves hluchý,
g) pýr plazivý.

Vizuální hodnocení výskytu plevelných rostlin v období vzcházení a v průběhu vegetace.