Rostlinolékařský portál

Primárním hostitelem je cukrová řepa (Beta vulgaris). Jako sekundární hostitelé vektora pak slouží ozimá pšenice a další rostliny (např. trávy nebo plevele v okolí polí), na jejichž kořenech může křís přezimovat. Kromě cukrovky a pšenice se larvy mohou vyvíjet také na kukuřici a bramboru.

Původcem SBR je bakterie ‘Candidatus Arsenophonus phytopathogenicus’, která patří do skupiny γ-proteobakterií. Tato bakterie je obligátní endosymbiont, který se vyskytuje ve floému rostlin a který je přenášen křísem žilnatkou rákosní (Pentastiridius leporinus).

Dlouho se předpokládalo, že SBR je způsoben kombinací stolburu a neznámé bakterie. Jedná se však o dvě různé choroby, které se mohou vyskytovat současně a být přenášeny i stejným hmyzem. V některých případech byly v jedné rostlině detekovány oba patogeny současně, což komplikuje diagnostiku i ochranu. 
SBR je typický poklesem cukernatosti a retrovegetací. Stolbur může způsobit zakrnění rostlin, deformace a změny barvy cévních svazků.

Symptomy SBR se objevují zpravidla koncem léta až před sklizní plodiny (obvykle v září). Starší listy žloutnou, vadnou, ohýbají se a nekrotizují. Mladé listy (srdéčkové) jsou chlorotické, úzké a kopinaté. Kořen (bulva) je deformovaný, s hnědými nekrotickými cévními svazky. Dochází k tzv. retrovegetaci, kdy rostlina znovu obrůstá na úkor již vytvořeného cukru v bulvě. Výsledkem je snížení cukernatosti až o 5 % a pokles biomasy až o 25 %.

Obdobné příznaky mohou vykazovat jiní biotičtí nebo abiotičtí činitelé, jako je stres řepy ze sucha anebo z nedostatku živin. Interpretace vizuálních symptomů je často obtížná. Napadení lze také zaměnit s napadením virovými žloutenkami řepy. 
Diagnostika je SBR možná pomocí PCR.

Bakterie přežívá v těle přenašeče (křís žilnatka rákosní), který přezimuje v půdě nebo na trávách. Na jaře přenašeč nasává floém infikovaných rostlin a přenáší bakterii na mladé rostliny cukrové řepy. Bakterie kolonizuje floém, kde narušuje transportní systém rostliny. Během vegetace dochází k postupnému rozvoji příznaků, které kulminují před sklizní.

Hlavní přenašeč je žilnatka rákosní (Pentastiridius leporinus), patřící mezi křísy. Potenciální riziko pro šíření SBR představují rovněž regenerované infikované rostliny cukrové řepy rostoucí v následných plodinách. Pokud nejsou tyto rostliny zlikvidovány herbicidními přípravky, mohou být rezervoárem pro přežívání přenašeče v půdě.

Napadení snižuje cukernatost před sklizní až o 5 %, dochází ke ztrátě výnosu kořenů až 25 % a celková ztráta výnosu polarizačního cukru činí až 50 %. Škodlivost SBR je hlavně v zemích, kde se žilnatka rákosní přizpůsobila migraci mezi pšenicí a cukrovkou.

SBR se od svého prvního výskytu ve východní Francii (1991) rozšířil do Německa (od roku 2008, dnes až 30 000 ha napadených polí), Maďarska (2005), Švýcarska (od 2017), Slovenska (2019 – všechny testované vzorky pozitivní). V České republice nebyl SBR zatím laboratorně potvrzen, ale předpokládá se, že se zde vyskytuje. 
Rychlost šíření je odhadována na 15 km za rok, což představuje významné riziko pro pěstitele v celé střední Evropě.

Přímá opatření nejsou možná, protože přítomnost bakterie je omezena na floém, díky čemuž jsou chráněny před jakýmkoli ošetřením.

• Monitoring a regulace výskytu křísů za vegetace (průhledné lepové desky, smýkání v porostu). 
• Zpracování posklizňových zbytků a omezení výskytu plevelů, které mohou sloužit jako rezervoáry. 
• V rámci osevního postupu nahrazení ozimé pšenice ječmenem. 
• Střídání plodin a omezení výsevu řepy na infikovaných pozemcích. 
• Využití silně tolerantních odrůd cukrovky (FD Alpinist, Fitis, Xerus). 
• Šlechtění odolných odrůd. 
• Hlubší zpracování půdy (20 cm a více). 

Cílená aplikace insekticidů proti křísům obvykle od měsíce června. Účinnost je však omezená.

V posledních letech byly pozitivní selekcí zjištěny odrůdy cukrovky, které velmi dobře tolerují napadení SBR a nedochází u nich k dramatickému snížení cukernatosti a výnosu (např. Fitis, Xerus, FD Alpinist a další). Velmi intenzivně probíhá šlechtitelská práce s cílem nalezení rezistentních zdrojů.

Holý, K., Douda, O. Přenašeči fytoplazem v cukrové řepě. Listy cukrovarnické a řepařské, 2024, 140, 7–8, 316–321. ISSN 1210-3306 
Chromý, Z. Syndrom nízké cukernatosti cukrové řepy. Agromanuál, 2024, 19, 9/10, 22-23 ISSN: 1801-7673 
Šafránková, I., Hrudová, E., Víchová, J. Syndrom nízké cukernatosti řepy – vyskytuje se i v České republice? Listy cukrovarnické a řepařské, 2024, 140, 7–8, 322–325. ISSN 1210-3306. 
Štětina, J. Syndrom nízké cukernatosti cukrové řepy – aktuální hrozba pro pěstitele v ČR. Listy cukrovarnické a řepařské, 2021, 137, 5, 172–176. ISSN 1210-3306